Tobruk
Autorský záměr
Druhá světová válka, ať už chceme nebo nechceme, je stále živým problémem. Je tomu přes šedesát let, co skončila, ale spíše to někdy vypadá, jako by se těch několik desítek let jenom nestřílelo. Mnoho problémů a dokonce i územních nároků z té doby nejsou dodnes uspokojivě vyřešeny.
Její vnímání je stále živé i z toho důvodu, že pro mnoho národů byla klíčovou událostí, která modelovala (a ve svých důsledcích stále modeluje) jejich novodobou identitu. Některé země jsou dodnes vítězi, jiné oběťmi, jiné poraženými viníky. Svým způsobem nám neustále připomíná, kdo jsme a kam v tomto světě patříme. Druhá světová válka tak dlouho přežívá i proto, co nastalo po ní.
Každý konflikt potřebuje čas na doléčení vzpomínek. Jenže studená válka je dočasně hibernovala a novodobé konflikty znovu vyvolávají děsivé vzpomínky. Jakákoliv nová, byť jen tzv. lokální válka, která s sebou nese známky genocidy, okamžitě připomene nejděsivější můru Evropy, ke které ona sama přispěla svou netečností, arogancí a lhostejností – tedy připuštění holocaustu.
Jistě, jednou nastane čas, kdy morální, ekonomické a politické důsledky této války budou konečně překonány a její odkaz bude stejně aktuální jako dnes kupříkladu napoleonské války.
Každé dílo, které se tomuto údobí věnuje, je v podstatě součástí kulturní a společenské sebereflexe vlastní historie, kterou musí pravidelně procházet každá fungující společnost.
Jedná se o potřebu dívat se znovu na sebe a svou minulost a zbavovat se nánosu předsudků a omylů, jenž se nabalily během uplynulých období.
Pravdivé filmy o válce se jeví pro některé jako útok na halasně deklarované vlastenectví, ale ve skutečnosti jsou právě tou jedinou cestou za pravým smyslem jeho hodnot.
Jsou dva druhy válečných filmů. Prvním je filmový popis dané historické události, která událost zobrazuje jen svým vnějškem, svojí formou a spíše rezignuje na jednotlivé životní osudy vojáků, kteří se jí účastnili. Druhou možností (a tou je případ zamýšleného filmu TOBRUK) je postižení niterných pocitů lidí, kteří se dostali do vypjaté situace. Historie - v tomto případě nasazení Československého pěšího praporu 11 - Východního na podzim roku 1941 do obrany Tobruku proti italským a německým vojskům - hraje jen úlohu rámce pro individuální osud.
Dobrý válečný film je dobrým teprve tehdy, pokud se mu podaří přiblížit divákovi člověka zmítaného proudem, kdy je sám, nemá se čeho chytit a neumí se s tím vypořádat. Odvaha je síla vůle, které žádný muž nemá nazbyt. Když se používá, brzy se vyčerpá. Odvaha je kapitál, který postupně utrácíme. Jakýkoliv rozkaz pak může být kdykoli příkazem k výplatě z konta, které se blíží nule.
Ambicí zamýšleného filmu TOBRUK je, že nemá fungovat jen pro pamětníky a pro diváky se zálibou ve vojenské historii. Měl by být sdělný pro většinové obecenstvo, měl by nabízet základní otázky ve smyslu hledání lidských hodnot s tím, že na tyto otázky nesmí nabízet z komplikované skutečnosti jen takový obraz, jaký dokáže většina diváků bez problémů přijmout. Dobový přesah příběhu vychází z podstaty určité nadčasovosti. Mnoho lidí si v životě dopředu určí, co by nikdy neudělali a pak to udělají. Je velmi těžké se vždy a ve všech případech zachovat správně, a to zvláště v okamžicích, kdy se rozhoduje o bytí čí nebytí lidského jedince.
