Tobruk

Napsali o nás

Václav Marhoul: Vzhůru na Tobruk

Aby mohl ukázat vnitřní dramata českých a slovenských vojáků v bitvě o Tobruk, rozpoutá kolem svých herců peklo. Režisér, scenárista a producent Václav Marhoul se chystá, že pouštním peklem projde s 'vojáky', jako by byl jedním z nich. 'V porovnání s válečnou realitou se ale i tak budou mít jako v Disneylandu,' říká.
 
Působíte jako voják v aktivních zálohách, byl jste mimo jiné jedním z organizátorů oslav šedesátého výročí konce války. A teď jste právě dopsal scénář k vlastnímu celovečernímu filmu Tobruk. Co vás na válečné tematice tolik přitahuje?
 
Od mládí jsem trpěl velkou láskou k historii. Na základní škole jsem si vždycky po hodině dějepisu nakreslil do sešitu obrázek. Když jsme se tedy učili, jak staří Kartaginci stavěli válečné lodě, nakreslil jsem si Kartagince, jak staví válečnou loď. Když jsme probírali vynález kola, nakreslil jsem někoho jak vynalézá kolo. Nejvíc mě ale bavil starověk a druhá světová válka.
 
Starověk je doba, v níž se člověk nemůže organizačně příliš realizovat. Naproti tomu druhá světová válka je pořád v živé paměti a veteráni jsou dosud mezi námi. Organizoval jsem proto s mnoha jinými akce k výročí ukončení války nebo k vylodění v Normandii. Můj film je tak vlastně jakýmsi symbolickým vyústěním mé už pomalu čtrnáctileté činnosti v tomto oboru. A přes tyto aktivity jsem se svým způsobem dostal i ke službě v aktivních zálohách naší armády.
 
Má váš vztah k armádě základ v nějakých rodinných tradicích?
 
Částečně snad ano. Dědeček sloužil v první světové válce v rakousko-uherském námořnictvu. Dodnes po něm mám schovanou relikvii, jeho námořnickou blůzu. Je z tak kvalitního plátna, že na něm po devadesáti letech není jediný kaz. Mívali jsme ještě čapku, ale ta se ztratila při stěhování. Dědeček bojoval ve Středozemním moři, domovský přístav měli snad u Terstu. Byl dvakrát potopen, jednou na moři a jednou v přístavu, kde je torpédovala anglická ponorka. Děda to přežil a byl převelen na ponorku, kam ale nenastoupil, protože ho kvůli španělské chřipce internovali v italském táboře pro nemocné. Do Prahy se dostal až v roce 1919. Když vystoupil na Wilsonově nádraží v uniformě rakousko-uherského námořnictva, okamžitě ho zatkla československá sokolská hlídka. Armáda ho nepustila domů, rovnou ho odveleli a další rok strávil v bojích proti Slovenské a Maďarské republice rad. Vrátil se až v roce 1920.
 
Jak bylo téma bitvy o Tobruk dosud filmově zpracováno?
 
Filmů o něm existuje několik. Dvěma zásadnějšími z nich - nikoli ovšem pokud jde o uměleckou kvalitu - jsou americké filmy Liška pouště a Pouštní krysy. Jsou to filmy z 50. let, a myslím, že je to na nich dost vidět. Hodně známý je film Taxi pro Tobruk. V roce 1967 nebo 1969 byl natočen film Tobruk, což je ovšem klasická americká akční podívaná, jež vůbec nevychází z dobových reálií. Pokud ale vím, o Čechoslovácích v Tobruku dosud nikdo na světě film nenatočil, ani se v žádném nevyskytují.
 
Takže tím chcete vyplnit nějakou mezeru?
 
Tak doslova ne. Když jsem natočil Mazaného Filipa, řešil jsem jako každý jiný tvůrce otázku, o čem bude můj další film. Měl jsem v hlavě tři projekty a jeden z nich byl válečný film. Napřed jsem ale přemýšlel o komedii. Vymyslel jsem fikci o čtyřech amerických kverulantech, kteří se 6. května 1945 v Plzni rozhodnou, že navzdory všem jaltským dohodám překročí demarkační čáru a osvobodí Prahu.
 
Odjedou tam, proniknou do Pražského povstání, nakonec se dostanou až na Hrad a chtějí vyvěsit americkou vlajku. Ale vtom zafouká vítr, který jim tu vlajku vezme, a tím pádem historie jejich čin nezaznamená. Oni pak sjíždějí Nerudovkou dolů a narazí džípem čelně do ruského tanku, který jede nahoru proti nim a který je převálcuje. Takhle jsem to fabuloval, flirtoval jsem s tím a čas od času jsem si k tomu napsal pár poznámek.
 
Jak se z komedie stal příběh z Tobruku?
 
Jednou si můj přítel, výtvarník Jaroslav Róna, při naší lyžařské pánské jízdě na horách zkazil žaludek a musel zůstat na chalupě. V knihovně našel knihu Rudý odznak odvahy amerického spisovatele Stephena Cranea. 'Tohle si musíš přečíst,' řekl mi pak. Ale já viděl, že to vyšlo v roce 1954 v nakladatelství Krásná literatura, a tak jsem to považoval za nějakou komunistickou slátaninu. Teprve za čas jsem do toho 'jen tak' nahlédl, chytilo mě to a do rána jsem to přečetl celé. Mé původní předpoklady o kvalitě té novely byly gigantickým omylem samy o sobě. Ta knížka vyšla v roce 1897 a Stephen Crane, jehož Hemingway s Faulknerem mimochodem označili za zakladatele novodobé americké literatury, ji napsal ve čtyřiadvaceti letech. Tento světový bestseller, první realistická americká kniha o válce, je příběhem kluka, který se přihlásí jako dobrovolník do války Jihu proti Severu, aniž by vůbec tušil, co to válka je. Tehdejší kritika Crana zkopala do němoty, ale sami váleční veteráni mu poděkovali, že konečně někdo napsal knihu o tom, jací skutečně byli. Hned jsem věděl, že to je můj příští film.
 
Váš film ale není adaptací té knihy. Dá se říct, že jste dávný psychologický příběh transponoval do nedávné doby?
 
Přesně tak. Ta kniha má zvláštní sloh na pomezí prózy a poezie, ta by se snad ani adaptovat nedala. Ale morální problém, který řeší, mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl ho převzít a napsat originální filmový příběh právě o tom. Přemýšlel jsem, do jaké doby ho ale zasadit. Válka Severu proti Jihu by tady nikoho nezajímala. I první světová válka už je zanesená prachem. Ale konsekvence druhé světové války jsou stále patrné. Například v době 60. výročí jejího konce vyplynula najednou na povrch spousta stále nedořešených územních nároků. Doteď není kupříkladu vyřešen spor mezi Japonskem a Ruskem o Kurilské ostrovy. Také problém antisemitismu, a zvláště pak holocaustu je dodnes noční můrou celé Evropy. Dosud žijí lidé, kteří ho zakusili, dosud žijí volové, kteří ho popírají. Válka je zkrátka stále živá a aktuální. Proto jsem usoudil, že bych měl točit o Čechoslovácích ve druhé světové válce. Východní frontu jsem zavrhl, protože nechci být v pozici někoho, kdo opravuje to, co zdefraudoval svými filmy Otakar Vávra. I když právě takzvaní východní vojáci by si to hodně zasloužili, zvlášť když ze všech komunistická propaganda nadělala zasloužilé bolševiky.
 
Jak jste došel k Tobruku?
 
Chtěl jsem dělat film o pěšácích, a tak mi zbyly dvě jednotky. První československá obrněná samostatná brigáda v Británii, která se v roce 1944 vylodila v Normandii. A potom čs. pěší prapor 11. - východní, který mě zaujal, protože o něm se ví nejméně. To je ten, který bojoval u Tobruku. Navíc jsem si uvědomil, že musím využít poušť, která je výtvarně neuvěřitelně zajímavá.
 
Poušť je drsné prostředí. Odmítl někdo z herců nabídnutou roli, protože se na to necítil?
 
Naopak. Když jsem před třemi lety začal připravovat scénář, odjel jsem s architektem Honzou Vlasákem do Tobruku do Libye a obešli jsme pevnosti v poušti. Našlapali jsme tam desítky kilometrů. Ta poušť je opravdu hodně drsná. Když pak vešlo ve známost, že ten film chci opravdu dělat, přihlásila se mi spousta lidí, od mně úplně neznámých až po největší herecké hvězdy.
 
Prozradili vám svoji motivaci?
 
Já ji znám za ně. Posledním československým válečným filmem točeným v poušti byla v roce 1971 Brynychova Oáza. Zatímco českých komedií se natočí patnáct za rok, dá se předpokládat, že na další podobný film se bude čekat zase čtyřicet let. Ti lidé, co se mi hlásili, sice ani neznali scénář, ale to jejich motivaci nesnižovalo.
 
Nebude tam ani jedna ženská role. Není to riskantní?
 
Není, byť si to spousta lidí myslí. Já o tom takhle ani přemýšlet nemohu. V bitvě o Tobruk prostě žádné ženy nebyly a do dramatické stavby příběhu se mně žádná nevešla.
 
Proč jste zavrhli autentický Tobruk a budete točit v Tunisku?
 
Napřed jsem chtěl točit v Libyi, to je pravda. Ale nešlo to, mimo jiné proto, že na bývalé bojové linii v Tobruku ještě stále leží miny. Kdybych řekl štábu, že budeme točit v zaminovaném prostoru, nevím, jestli bych ho vůbec dostal dohromady. Jednou jsme tam sami málem vyletěli do povětří, když náš arabský řidič zvedl dělostřelecký granát a upustil mi ho pod nohy.
 
Navíc prostor bitevní linie je celý elektrifikovaný, takže kamkoli by člověk natočil kameru, tam by viděl dráty vysokého napětí. Dalším problémem byl samotný Tobruk. Před válkou to bývala rybářská vesnice. Když Libyi obsadili Italové, vybrali si Tobruk za svoji námořní základnu, protože je tam záliv, kde mohou kotvit velké lodě s hlubokým ponorem. Ve válce se Tobruk stal strategicky důležitým místem. Kdo ho měl, ten dokázal uprostřed fronty zásobovat svá vojska. Jinak bylo zásobování v poušti neobyčejně komplikované.
 
Dnešní Tobruk je dost velké město, ale s naprosto špatnou infrastrukturou. V nejlepším hotelu nám z kohoutku tekla bahnitá voda, v koupelně lezli švábi a ceny byly předražené. Já bych to, až na ty ceny vydržel, ale štáb by mě za takové ubytování asi brzy v noci podřízl. Takže Libye to tedy není. Ale ta cesta nám hodně pomohla, protože jsme si s architektem nakreslili a nafotili všechny pevnůstky, takže jsem přesně věděl, co musím někde jinde najít a postavit. A potom jsme najezdili přes 12 700 kilometrů po Sýrii, v Egyptě, Maroku a Tunisku, až jsme si nakonec vybrali Tunisko.
 
Náklady jsou zatím spočítané na osmdesát miliónů a část ponese Ministerstvo obrany. Jste hrdý, že se tak děje poprvé v dějinách českého filmu?
 
Povedlo se to asi proto, že když jsem požádal o pomoc, nebyl jsem pro lidi z ministerstva obrany nějaký pan Neznámý. Přišel jsem s projektem, který se dotýká kapitoly z historie naší armády, na kterou můžeme být hrdi. Jen z armádních peněz by se to ale natočit nedalo. Prvním partnerem, a taky hned generálním, kterého jsem sehnal, byla Poštovní spořitelna. Ta dlouhodobě podporuje český film, podpořila třeba Snowborďáky nebo Vratné lahve.
 
Shánění peněz na nový film je někdy hodně náročné. Když jsem chtěl točit Mazaného Filipa, šest let jsem oslovoval desítky firem, a byly z toho desítky bolestivých nakopání do zadku, po kterých má člověk problém uchovat si zbytky sebeúcty. Mnohokrát jsem zakusil nezájem a nepochopení. To ještě jde, patří to k věci a člověk si zvykne. Na co si ale nezvyknu, a ani si zvykat nechci, je čistá arogance. Její nositelé se s vámi nejdřív scházejí, pak něco stále slibují, pak to nikdy nesplní a nakonec přestanou komunikovat docela. Přitom stačí říci děkuji, ne.
 
S Tobrukem už je situace jiná, ale i tak je to někdy klasický očistec, v němž poznáte, kdo je kdo. Dnes už pomalu předem odhadnu, jak to asi dopadne. Jako producent mám ale povinnost zkoušet to znovu a znovu.
 
Počítáte s ponorkovou nemocí v té tuniské poušti? Budete tam mít psychologa?
 
Armáda by měla poskytnout vojenského kaplana. Budeme tam deset týdnů a já vím, že i v mnohem příjemnějších podmínkách pražských ateliérů začíná ponorka už po čtyřech týdnech. Na rozdíl od psychologů vidí lidé v kaplanech služebníky boží, kteří zachovávají zpovědní tajemství, takže k nim mají velkou důvěru. Beru s sebou i lékaře, protože tam, kde budeme točit, jsou písečné zmije a škorpióni.
 
Jen jeden z herců má modrou knížku, ostatní jsou tak mladí, že na vojně prostě už nebyli. Štáb bude bydlet v hotelu, herci budou žít v poušti, ve stanech, chodit v uniformě, budou se muset starat o svoji zbraň, částečně si i vařit. Odeberou se jim mobily, nebudou mít teplou vodu.
 
Musí se co nejvíc vžít do pocitů našich vojáků v Tobruku. Ale všechno to, v čem tam naši vojáci museli žít, by dnes už asi nikdo nevydržel. Být měsíce v poušti, vyjít s půl druhým litrem vody na den, jíst jen sušené hovězí maso a suchary, pít slanou vodu, mít podebrané boláky, malárii, avitaminózu, ze které člověku vypadávají zuby... Ke všemu být v první linii, kde na vás dennodenně padají tuny dělostřeleckých a minometných granátů a každý den se vás někdo urputně snaží zabít... V tomto ohledu se 'moji vojáci' při natáčení budou mít jako v Disneylandu.
 
Z Barrandova, v jehož čele jste v devadesátých letech stál, jste byl 'odejit'. Byl jste u zrodu pražské Galerie Tvrdohlaví, která se neudržela. Považujete to za životní prohry? Jste chlap, který dovede prohrávat?
 
Z Barrandova jsem byl odejit dvakrát a pokaždé to bolelo. Nicméně druhý odchod v roce 1997 jsem snášel hůře, protože to bylo podruhé. Ale zároveň to bylo o něco jednodušší, protože už jsem věděl, že se svět nehroutí a všechno špatné je pro něco dobré. Problém okamžiku ale spočívá v tom, že v tu chvíli fakt nevíte, pro co konkrétně by to dobré být mohlo či mělo. Ale vždy existuje nějaká ta možnost, zadní branka, a vy si řeknete: Fajn, něco se stane, něco musím udělat, a to člověka posune. A stalo se - založil jsem si firmu.
 
Když se mě teď někdo zeptá, jestli bych se čistě teoreticky nechtěl na Barrandov vrátit, odpovídám, že opravdu ne. Od patnácti let se starám sám o sebe a zakládám si na tom, že jsem velmi nezávislý člověk. V tom smyslu bylo těch sedm let v zaměstnaneckém poměru na Barrandově v mém životě jakousi odbočkou. Jinak jsem byl vždycky na volné noze, nikdy jsem nevěděl, co mě čeká za rohem a bavilo mě to a baví mě to dodnes.
 
Sledujete vývoj v barrandovských ateliérech?
 
No jasně. Je to pořád moje dítě, o jehož otcovství se dělím s mnoha jinými. Nejenže jsem tam pracoval, ale postupně od začátku 90. let, kdy jsem se stal ředitelem, se u mě k němu začal vyvíjet zcela zvláštní a osobní vztah daný tehdejšími okolnostmi. Tehdy mi spousta lidí vytýkala, že nezachraňuju český film. Myslím ale, že mojí povinností nebylo zachraňovat český film, ale právě jen a jen Barrandov, který na tom byl stejně špatně jako celá česká kinematografie. Byly to neuvěřitelně těžké a kruté časy, ale svým způsobem to bylo bezvadné a hlavně hodně kreativní. Hodně jsem se naučil a hodně jsem ztratil, hlavně iluze. Myslím ale, že ty můžeme postupně poztrácet úplně všechny. Důležité je, abychom neztratili ideály, a to se mi naštěstí nestalo. Není ze mě cynik ani nihilista. Film mě baví dál. A hodně.
 
Nezahořkl jste ani kvůli Galerii Tvrdohlaví?
 
Začal jsem ji budovat v roce 1999 a v roce 2000 jsem ji nakonec otevřel. Po čtrnácti letech výstavní činnosti se skupinou Tvrdohlaví, po sedmi zásadních výstavách, poté, co se Tvrdohlaví dostali do všech historických análů jako první svobodná výtvarná skupina po 60. letech, jsem byl nabit energií. Vlastní galerie! Vždyť jsem celý život netoužil po ničem jiném než mít vlastní galerii a nedoprošovat se, jestli by někde byli tak hodní a nevystavili toho či onoho...
 
Přesto to nakonec nevyšlo. V čem byl hlavní problém?
 
Český trh s uměním je založen hlavně na mrtvých umělcích. Jejich dílo se uzavřelo, jsou vyzkoušeni, zařazeni, kritika je už nedere z kůže, jejich věci mají nezpochybnitelnou komerční hodnotu danou kupříkladu aukčními prodeji. Jenže já vystavoval současné autory, a vedle Tvrdohlavých jsem prosazoval střední a hodně mladou generaci. I studenty, a to byla strategie typu hlavou proti zdi. Galerie, to je taky z finančního hlediska 'the never ending story'. Když kupříkladu točím film, tak znám rozpočet, do kterého se musím vejít, a hlavně vím, že v určitém termínu práce na něm skončí. Zato pro galerii jsem neustále sháněl sponzory a peníze, rok co rok, víc a víc... Nemělo to žádný horizont.
 
Nejhorší bylo rozhodnout o jejím zániku, ale nakonec jsem ji zavíral s velkým ulehčením, protože jsem byl neuvěřitelně vyčerpaný, hlavně psychicky. Táhla mě ke dnu jako kámen, nakonec jsem do ní začal dávat vlastní peníze, a to samozřejmě nemohlo dlouho vydržet. Konec doprovázelo jen takové její kopání do vzduchu, kopání umírající kobyly, která to má už doslova spočítané.
 
Chápali umělci komerční princip soukromé galerie?
 
Někteří z nich nedokázali pochopit, že prodejní galerie není výstavní síň. Že se musí vystavovat věci, které se dají prodat. A že když tam vystavíte obraz sedm krát osm metrů, neprodáte ho. Navíc vystavením takového díla ztrácíte desítky metrů výstavní plochy, ze které by mohly být nějaké peníze.
 
Když prodáváte výtvarné dílo, musí se u kupce v jednom okamžiku střetnout tři přímky: První se jmenuje: Líbí se mi to. Druhá: Cena je příznivá. Třetí: Vím kam to pověsím. Pokud jedna z nich absentuje, obchod neuděláte.
 
Obchod s uměním je specifický a já jsem hrdý, že jsem tři roky dokázal držet nad vodou takhle koncipovanou galerii, která byť byla komerční, byla přesto zaměřená proti tržnímu 'mainstreamu' a všemu, co v něm bezproblémově funguje. Rozhodně to necítím jako prohru.
 
Václav Marhoul (*1960)
 
Filmový producent, režisér, scenárista. Absolvoval FAMU v Praze (filmová produkce), v 80. letech byl mimo jiné producentem divadla Sklep a sdružení Pražská pětka. V letech 1990 - 1992 byl ředitelem, 1993 až 1994 generálním ředitelem AB Barrandov, v letech 1994 - 1997 generálním ředitelem AB Barrandov Holding. V roce 1997 založil produkční společnost Silver Screen, jež distribuovala film Oskara Reifa Postel. Jako producent se podílel mj. na filmech Tomáše Vorla Pražská pětka a Kouř. V roce 2003 natočil vlastní film Mazaný Filip (je autorem stejnojmenné divadelní hry). Podílel se na organizování různých akcí, např. na podporu vstupu ČR do NATO, k 60. výročí konce 2. světové války aj.
 
Patří k zakladatelským osobnostem tvůrčí skupiny Tvrdohlaví (1987), byl jejím manažerem a organizačním vedoucím. V roce 1999 realizoval její jubilejní výstavu ve Valdštejnské jízdárně v Praze a v letech 2000 - 2003 galerii této skupiny v pražské Lucerně.
 
Na září 2008 je naplánována premiéra jeho nového filmu Tobruk, jehož scénář právě dopsal.