Tobruk

Napsali o nás

U Tobruku se válčí bez hloubky pouště

- Václav Marhoul natočil poctu zapomenutým českým bojovníkům v Africe

- Ukazuje spíš zrod hrdinství než nesmyslnost války

Válka a poušť. Spojení, nabízející desítky filmových možností, od euforického podobenství s nečasovým biblickým přesahem, až po čistě fyzické kino, plné proudů krve, nesnesitelného a absurdního utrpení.

Režisér Václav Marhoul pojal svůj film Tobruk, osobní poctu zapomenutým českým bojovníkům v Africe, spíše směrem k druhému extrému - i když v žádném případě nenatočil protiválečný film, naopak je cítit, jak režisér a autor scénáře těm klukům v poli rozumí.

Vzdálená propast války

Utržené nohy a bolest v Tobruku sice nejsou samoúčelné, protože dokládají vypjatost a jistou bláznivost hrdinství mužů, kteří brání pozice kdesi v afrických hromadách písku, ale celku chybí "hloubka tkáně a pouště".

Režisér za pomocí kamery a hudby kreslí tíživou pouštní prázdnotu, do níž se hroutí osud za osudem, smrt za smrtí, jenže celá tato podívaná se drží v rámci jakýchsi filmových modelů a jen málokdy, a opravdu jen výjimečně, vykročí mimo, do nového, dosud neprozkoumaného prostoru - formálně, obsahově, citově...

Hollywoodští tvůrci vlastně postupují úplně stejně jako Václav Marhoul. Všichni nabízejí modelové situace, v nichž se osvědčují jednotlivé charaktery: příchod nováčků do výcvikového tábora, problémy soužití s opravdovými "válečnými psy", nezvládané mužské touhy, koktejl testosteronu a androgynního typu adrenalinu, kontrast výcviku a bojové reality.

U válečných filmů, které zůstávají v paměti déle než pár dnů (Kubrickův Full Metal Jacket, Malickova Tenká červená linie, Most přes řeku Kwai Davida Leana a další) se k válečným modelům přimyká o něco navíc: výjimečně vypjatá situace, originální charakter, který odhaluje složitosti války a jejího spojení s lidským světem. V Marhoulově filmu nic takového není, přestože se v něm objevují linie, které by tímto směrem bylo možné snadno využít.

To by ovšem od režiséra vyžadovalo potřebu, ale možná i odvahu, vykročit za rámec jakési zvláštní hrané dokumentárnosti. Zbavit se obrovské tíhy pocty hrdinům a vyrazit směrem k největším hlubinám války, které na rozdíl od chlapácké "hry na vojáky" nemají žádné dno, od něhož se dá vždycky nakonec odrazit zpátky do bezpečné a klidné reality.

Žádné rýpání v sobě

Největší možnost vykročit jinam, dál do oblasti "mimo zapomnění" propásl režisér ve chvíli, kdy jeden ze dvou hlavních hrdinů vojín Jiří Pospíchal (Jan Meduna) utíká z boje a bloudí v poušti. Vypjatá existenciální situace se ovšem nijak nestupňuje. Uvolněný prostor pro bloudění duše a výčitek svědomí, obrazových úvah o životě a smrti, případné psychedelické šílenství, způsobené válečným traumatem, bohužel opět naplňují staré definiční modely války - náhlé vzepětí umírajících, okrádání obětí, vyhlodaná kostra, oblečená do uniformy coby nejhrozivější memento mori. Těžko se pak dá pochopit, jak Jiří dojde k závěru, že se musí vrátit ke svým kamarádům ve zbrani.

Dokonalá, ve smyslu výjimečná, nezapomenutelná, je snad jen poslední scéna, kde se dobří a zlí srovnají podle zvláštní válečné spravedlnosti. Situaci zachytí obraz, vykládá sama sebe. Není k ní potřeba nic dodat. Tímto způsobem - zcela bez složitější psychologie, bez rýpání v sobě, "po chlapsku" - natočil Václav Marhoul celý film. Tento vnějšek je možná místy romanticky, jindy realisticky podmanivý, ve většině případů - tam, kde se víc mluví - však vytváří chladnější, nezaujatý odstup.

Hospodářské noviny / 09.09.2008 / Petr Fischer | 06. 10. 2008 |

zpět >>