Tobruk

Napsali o nás

Marhoul si v Tobruku nehraje na umělé vojáčky

Po rozporuplně přijatém Mazaném Filipovi Václav Marhoul vrhnul veškerou svou energii na megalomanský projekt psychologického válečného filmu se vším všudy. A cíl, jaký si vytkl, se mu na české poměry podařilo splnit takřka beze zbytku.

V příběhu českých válečníků ze druhé světové války, kteří hájí své pozice u afrického města Tobruk, Marhoul nerekonstruuje reálné události, ale místo toho představuje studii lidských charakterů ve vyhrocené situaci. Tomu odpovídá především rozdělení snímku do tří hlavních částí, jež postupně popisují, jak se z muže stává voják. Nejprve diváka zavádí do výcvikového tábora, kde se čeští vojáci adaptují na nehostinné africké podmínky, následuje bojová akce (jediná) a vše vrcholí psychologickou pasáží, v níž se většina hlavních postav porůznu vyrovnává s hrůzami války.
Leitmotivem, který celý snímek pomáhá udržet pohromadě, pak je vyhrocený vztah mezi obyčejnými vojáky a jejich drsným velitelem. Osudy vojáků Marhoul nesvazuje žádným umělým příběhem a jedná se spíše o útržky epizod připomínajících Barbussův deníkový román Oheň. I slavný francouzský romanopisec předkládá pouze útržky, které spolu mnohdy nesouvisejí a kontrastují, ovšem všechny naprosto fantastickým způsobem zobrazují nějaký aspekt války. Marhoul se tímto přístupem ocitá zcela mimo tradici českého válečného filmu. Především v první polovině filmu však zachází až tak daleko, že dílo působí poněkud roztříštěně a rušivě. Zatímco někoho může tato dramaturgická nestandardnost odradit, řemeslná poctivost, kterou Tobruk nabízí, musí ocenit každý. Konečně v českých podmínkách, za české peníze a z rukou českých autorů vzniklo dílo, které překračuje stín české malosti a po technické stránce se vyrovnává tomu nejlepšímu, co v kategorii evropského válečného filmu posledních let vzniklo.

Především kamera a zvuk dosahují jednoho z letošních vrcholů. Největší tíha zodpovědnosti za vydařený výsledek však neležela na technice, ale na hereckém ansámblu mladých a nepříliš okoukaných tváří. Za všechny je nutno vyzvednout výkon Jana Meduny, kterého Marhoul postupně vyčlení z bojového týmu a diváka s ním nechává zažívat všechny jeho běsy a morální otázky. Ještě výraznější výkon však podal talentovaný Michal Novotný, kterému dal Marhoul v Tobruku konečně příležitost naplno projevit mimořádné herecké nadání. Oba dva, ale i všichni ostatní perfektně naplnili Marhoulův poněkud neobvyklý koncept, který v Tobruku nabízí. Neustále totiž operuje s konceptem hrdinství a oslavou hrdinství, zároveň však přiznává, že lidé v takto extrémních situacích hrdiny být neumí, nechtějí nebo se jim to nezdaří z nějakého jiného důvodu.

V takto nastavených mantinelech celý Tobruk neustále osciluje a nejedná se tak o žádnou hru na umělé či otupělé vojáčky, ale o realistický a ničím nepřikrášlovaný pohled na muže, z nichž se staly stroje na zabíjení. Tematicky, formálně i řemeslně je Tobruk jedním z nejméně česky vypadajících snímků polistopadové éry, a i proto si zaslouží výraznou pozornost.

E15 / 10.09.2008 / Stanislav Šulc | 10. 09. 2008 |

zpět >>