Tobruk

Napsali o nás

Robert Nebřenský: Chtěl bych být špionem

Už dvacet let je výraznou postavou české scény, i když ho znají spíš jen fandové kapely Vltava nebo divadla Sklep. Robert Nebřenský publicitu nevyhledává, tohle je po letech první velký rozhovor. Svolil mimo jiné proto, aby pomohl filmu Václava Marhoula Tobruk, v němž hraje ryzího vojáka. 

Byl jste na vojně? 

Ne. 

Proč? 

Chtěl jsem hrát s kapelou. 

To jste jim u odvodu tenkrát v osmdesátých letech řekl, že vy radši kapelu než armádu? 

No, nebylo to tak jednoduchý, ale víc bych to nerozebíral. Odmalička jsem věděl, že v zeleném mě nikdo neuvidí. No a vidíte - po letech se mi to vrátilo: ve sklepovském představení Mlýny hraju už patnáct let plukovníka a loni jsem kvůli Tobruku uniformu nesundal skoro čtvrt roku. Petr Venkrbec - kolega z někdejší Vltavy - mi řekl, že v Mlýnech všichni vojáky pěkně hrajou, ale já že jsem opravdovej lampasák. Tak bych se byl snad mohl stát i profesionálním vojákem. 

 To vás Tobruk takhle dostal? 

Zatím se do náborové kanceláře nechystám, stačí mi zjistit spící potenciál. Je to jako v počítačové hře. Já si v rozhodujícím období kliknul na kytaru, ale za rohem, kam jsem neviděl, byly i jiné ikonky. Mohl jsem být perfektním zpravodajcem a žil bych jednoduše jinou variantu svého života. 

Nemáte trochu zidealizovanou představu armády skrz vojáky, kteří radili filmařům při natáčení Tobruku? 

Ono asi záleží na tom, koho člověk potká. A já během Tobruku potkal skvělé vojáky. Byli to opravdu mistři ve svém oboru. 

Jak byste ale vy chtěl být zpravodajcem? Vždyť jste introvert, co nerad dělá rozhovory, jak jste mi říkal, když jsme domlouvali tenhle. A zpravodajec, tedy špion, se musí přece někam infiltrovat, s někým se pořádně pobavit. 

Pobavit se - to já umím, ale zpravodajec, kterému jeho terénní konverzace vychází v časopise, udělal nejspíš někde chybu. K infiltraci bych využil schopnost přetvářky a pružnost charakteru neboli herecké schopnosti. 

Spíš než uniforma mi k vám sedí individualita, možná dokonce rebelie. 

Rebelie? To mi nakládáte moc. Já se snažím dělat jen takové věci, abych se cítil dobře sám se sebou. 

Když jste ale v šestaosmdesátém roce začínali s Vltavou, to jste nebyli zrovna konformní kapela té doby. Třeba váš text 'My tě tu písničku naučíme, tak to tak taky ňák musíš brát, že se ti nelíbí, ti nejíme, budeš mít ji rád' si tenkrát kulturní soudruzi vykládali všelijak. Jak jste procházeli povinnými přehrávkami? 

Texty musely být schválené odborem kultury i bez přehrávek. Každá kapela, která chtěla vystupovat na veřejnosti, musela mít svého zřizovatele - nějakou instituci, která jakoby zaštiťovala tu kapelu, a musela mít schválené texty. Když jsem byl na odboru kultury na pohovoru, tak jsem své texty zpravodajsky vysvětlil. Přehrávky měly část hudební, kde jsme prošli bez potíží, ale byla tam taky část politická, kde jsem na otázku, jestli čtu noviny, odpověděl, že nečtu, a to byl pro hudebníka těžkej přečin. Pomohla přímluva jednoho ze zasedajících - Leška Semelky, který nás hájil, že on když byl mladej, tak měl taky v hlavě jenom muziku a taky byl takovej správnej blázen a tak dále. No a Karel Hála taky pomohl, protože než se zvedl a šel kouřit na chodbu, zavolal: 'Bravo!' 

Co jste tenkrát dělal kromě hudby? 

Pracoval jsem většinou jako noční strážný v mnoha různých firmách s tolerantními šéfy. V práci jsem totiž cvičil na kytaru, nebo spal, nebo jsem tam vůbec nebyl, protože jsme hráli třeba v Ostravě. 

Ještě před Vltavou jste hrál v kapele Krásné nové stroje, kde jste se potkal s výtvarníkem Stanislavem Divišem. Ten říká, že ten podivný název pochází z nápisu, který jste tenkrát nosil na tričku. Je to tak? 

To byla taková moje mystifikace. Na učňáku mi pomohlo přežít, že jsem si vymýšlel jiné světy, že například existuje něco, co se jmenuje Krásné nové stroje. Ani tomu dneska nerozumím. Nastříkal jsem si to na tričko, a to ještě žádná kapela nebyla, ani jsem ještě nehrál na kytaru. Když už jsme ale hráli, jmenovali jsme se Forejtovy pradleny, ale tenhle název nám zakázali. Tomu tedy taky nerozumím. Vzpomněl jsem si na to triko, přejmenovali jsme se a ono se to snad líbilo i těm komunistům, což mi dodnes přijde fajnový. 

Z jakého prostředí pocházíte, že jste dělal takové kousky? 

Maminka dělala zubní náhrady a táta termodynamiku. On byl ale asi umělec života. Sport, ženy, zpěv. Prý hezky zpíval. Ale já jsem ho neznal a po revoluci jsem se dozvěděl, že byl zpravodajec. 

Otec byl špion? Na československé straně? 

To nevím, na čí straně. On pracoval pro StB a současně pro francouzskou špionážní službu, ale to všechno asi jenom proto, aby mohl pašovat hodinky. Pak dostal tady třicet let za špionáž a velezradu. Celou pravdu už asi nikdy nedám dohromady, takže jsou to jenom efektní zprávy, kterými se můžu ve vašem časopise učinit zajímavým. Kdybych byl taky špionem, tak bych asi pašoval hodinky, protože já miluju hodinky, ale ty, co by se mi líbily, bych nedokázal prodat, a oni by mě pak v Praze podle těch hodinek chytili, musel bych se prostřílet, trefil bych i ženskou, honem do cizinecký legie a pak bych zase skončil jako Kohák v Tobruku. 

Špion tedy nejste, ale kromě herce a hudebníka jste taky reklamní textař 

Už ne. S tímhle jsem už před dvěma lety zavřel krám. Zjistil jsem, že mi to neprospívá, že mi to možná něco krade. Dělal jsem to hodně let, takže jsem samozřejmě už hodně vykradený. 

Co vám to krade? Invenci? 

To ne, ale mně to požírá něco jemnýho, schopnost nuancí. Zdroj je totiž jen jeden. Vymýšlení reklam je pragmatická činnost a já se na takové věci nehodím. Bystře jsem si to po třinácti letech uvědomil. Ale existují lidi, kterým to nevadí a zvládají se přepínat na různé režimy. 

Texty ale pořád píšete pro různé muzikanty. Stvořil jste třeba pro Anetu Langerovou hit Vysoké napětí. Píšete prostě pro toho, kdo vám nabídne peníze? 

Výjimečně se stane, že mě někdo takto osloví, ale ne každou nabídku můžu přijmout. Hlavně když mám pocit, že se ve světě toho dotyčného nedokážu najít. Ale třeba Aneta je pro mě zajímavá. Ona mě dojímá. 

Hlavně jste teď ale herec. S Václavem Marhoulem jste letití kamarádi, čili nabídka hrát v jeho filmu přišla jaksi logicky? 

Právě že logicky moc ne. Protože on v tom filmu nechtěl mít herce ze Sklepa, aby to neskončilo jako parodie. 

Takže ten chlapík s ironickým úšklebkem se do vaší role desátníka Koháka nedostal? 

To tedy opravdu ne. Oceňuji schopnost pana Marhoula odladit ve svém vnímání moji osobu od představy, kterou hraní ve Sklepě vyvolává. On si vůbec vybírá herce na dnešní dobu neobvykle. Žádný casting, žádné kamerové zkoušky. Vezme klobouk, laso a své postavy si naloví přímo na představeních. 

Měl jste předtím vůbec zkušenost s tímhle takzvaně vážným hraním, které role Koháka vyžadovala? 

Dělení na vážné a nevážné není nic pro mě. Já potřebuju jen vědět, jestli mám kam šáhnout. Když mám pocit, že to takzvaně mám, tak zapnu knoflík a doufám, že to bude fungovat. 

Myslím spíš rozdíl proti sklepáckému hraní, které je přece jen trochu jiné. 

Ano, ve Sklepu se hraje prostě sklepácky. 

Jak jste se do Sklepa dostal? 

To bylo asi tak v roce 1989, kdy mě oslovil David Vávra, protože měl rád Vltavu. Vyzval mě ke složení písniček pro představení. Ty jsme pak hráli živě s kapelou na jevišti a fungovali jsme tam i jako herci. A zatímco kapela asi trochu trpěla, mě to ohromně bavilo a ve Sklepu jsem zůstal. 

Kam jste tentokrát šáhnul, když jste se chtěl vžít do role vojáka v libyjské poušti? 

Jeho vnější stránka je jasná - je to pravý voják. Profesionál z cizinecké legie. Chová se tak, jak se chová, protože je tak vycvičený a zvyklý. 

Takže zelenej mozek. 

Asi ano, ale je to trochu zbytečně hanlivý. Jako voják je kvalitní. 

Hrdina? 

Profesionál. Ale podívejme se Kohákovi do vnitřností. Přál jsem si, aby nebyl placatý, i když se dost placatě chová. Chtěl jsem, aby citlivému divákovi bylo tohoto nepříjemného chlapíka nakonec trochu líto, protože on je v podstatě úplnej zoufalec. 

Typický český vojenský profesionál tou dobou byl doma v protektorátu a už dávno složil zbraně. 

Tohle není žádný typický český profesionál, ale člověk, který do legie utekl před odpovědností za své činy mimo etiketu. 

Většina z padesáti tisíců Čechoslováků, tehdy bojujících ve válce, byli lidé, kteří po obsazení země prchli, aby mohli válčit proti nacistům. Dokážete si představit, že by se taková síla našla v Češích i dneska? 

Představit si to možná dokážu, ale to je asi tak všechno. K ničemu takovému už nikdy nedojde. Hlavně nevím, kam by dneska běželi a co by si tam počali. Svět je úplně jiný a válčí se hlavně obchodem. 

 Setkal jste se s veterány z Tobruku? 

Ano, měli jsme s nimi setkání v Praze. Byli tam pánové Stanislav Hnělička, Jan Koukol, Jan Perl a Gerhard Singer, skvělí gentlemani. Jenom se nemohli shodnout na některých detailech, například jak to tam bylo s alkoholem, se ženami, jestli navštěvovali nevěstinec - což jsou informace pro herce velmi důležité. Jejich výpovědi se v tomhle dost lišily. Některým z nich to bylo asi žinantní. 

Jaké to bylo, když jste, nedotčen armádou, najednou musel kvůli roli v Tobruku narukovat do Vyškova na tvrdý vojenský výcvik? 

Režisér to položil jako podmínku pro všechny herce. Nadšený jsem z toho nebyl. Viděl jsem před sebou deset promarněných dní, navíc uprostřed léta, takže jsem to bral jako nutné zlo, ale říkal jsem si: Dobře, já to tomu Marhoulovi odchodím, ať je hezky v klidu, a byl jsem přesvědčený, že žádný takový pionýrák nepotřebuju. Nakonec z toho byla jedna z nejcennějších zkušeností. Navíc moje pravé já se v podnětném armádním prostředí probudilo a z básníka a člověka s motýlí duší se stal zabiják. 

 Jak dlouho jste byl v Tunisku na poušti? 

Celé natáčení, asi dva a půl měsíce. 

Bez přestávky? 

Měl jsem možnost cesty domů, v době svého asi jedenáctidenního volna, ale rozhodl jsem se zůstat, abych si to netrhal. Vždycky jsem to totiž já, kdo někam netrpělivě odjíždí, opouští zábavu v půli a podobně, tak jsem chtěl zkusit tento starý program zrušit. 

Co jste tam dělal v tom volnu? 

Jednou jsme s Petrem Vaňkem jeli k moři na tři dny, ale to byl za celou dobu můj jediný výlet. Jinak jsem seděl na zadku a koukal před sebe. Za tím prosím jezdí lidi do klášterů, platí za to neskutečné peníze a já to měl zdarma a osvícený jsem byl třikrát denně. Většinu filmu jsme točili na kamenitém pohoří Tebaga, což je krajina, která připomíná Mars, a tak jsem se tam také cítil. Stačilo mi jenom se dívat a radovat se, že nemusím mít ani skafandr. 

Byla mezi vámi vůbec nějaká žena? 

Čtyři. Vedoucí produkce, skriptka, kostymérka, maskérka. 

A nestala se z vás tolika chlapů pohromadě trochu zvířata, jestli mi rozumíte? 

Stala. Ale krásná. 

Člověk ze sebe rychle shodí civilizační návyky 

Ten, kdo je má, je shodí. Ty nejhorší jsme ze sebe dostali hned v letadle. 

 Jaké to jsou? 

Ty, které brání člověku chovat se uvolněně. Už po přistání jsme byli velmi uvolnění. 

 K tomu pomáhá dost často alkohol. 

Někdy tam byl problém ho sehnat, ale hodně jsme se na to soustředili. Pálenka, víno nevalné chuti. 

Za války v takových uzavřených podmínkách vznikala přátelství na celý život, abych byl dostatečně patetický. Přihodilo se to i vám hercům? 

Nevím, jestli to bude na celý život, ale pouto mezi námi vzniklo. Je to spíš, jako bychom byli bráchové. Nejcennější asi je, že jsme se nějak navzájem vstřebali i s tím, že každý někomu něčím vadí. Poznali jsme se dost do hloubky a z jiných stran, než se lidem obvykle podaří v normálních podmínkách. Cítím se tím velmi obohacen a jsem si jistý, že to tak mají všichni. 

K čemu se to dá přirovnat? 

Já nevím. Nakonec mě napadá jenom ta vojna. Vojáci v obležení. Mám dost jiných kamarádů z jiných prostředí a jiných dob, takže jsem vůbec neočekával, že se to stane, že do mého života bude patřit ještě jedenáct dalších. Vlastně ještě víc, protože nesmím zapomenout na kapitána Hynka Pavlačku, praporčíka Marka Jantošoviče, což byli takoví naši praktikanti, a hlavně na plukovníka Karla Klinovského, který dělal toho pionýrskýho vedoucího a ve filmu hraje velitele výcvikového střediska. 

Párkrát jsem s různými ženami řešil rozdíl mezi mužským a ženským kamarádstvím. Snažil jsem se je přesvědčit, že podobné vztahy, jaké popisujete, vznikají prostě jen mezi muži. Nebo si to u žen dokážete představit? 

Ženy dokáží zase jiné, mnohem lepší věci. 

Máte nějakého kamaráda na celý život, když už jsme u toho? 

To mám, dokonce několik takových. Mimochodem moc by mě zajímalo projít si ten Vyškov i s nimi. Přál bych jim to zažít. 

Co tam bylo nejtěžší? Fyzická námaha? 

S fyzickou námahou jsme všichni počítali a nebyla tím nejtěžším. Zajímavější bylo, jak si pohráli s našimi mozky - ostatně vidíte, že pobyt ve Vyškově na mně zanechal trvalé následky. 

Jak se u vojáků pohrává s mozky?

 Připravili nám pestrý program. Byli velmi kreativní a vtipní. Fyzickou námahou, působeným stresem a maximální absencí spánku se postarali, aby z nás udělali čísla. Mozek nám po třech dnech přestal fungovat nebo začal fungovat úplně jinak. Kromě toho, že jsme byli fyzicky vyčerpaní, jsme nemohli dát dohromady větu, dělali jsme nepochopitelné chyby. Při nočních činnostech jsme měli halucinace. Nikdo nebyl po třech dnech tím přesně ohraničeným individuem, jaké do Vyškova přijelo. Osobní hranice každého se rozostřily, až nakonec jako by úplně zmizely, a to ne ve smyslu vlastních výkonů, ale hlavně směrem k ostatním. Naše vztahy se rychle pročistily a na způsob cibule jsme se všichni postupně odloupali až k takovýmu malýmu jadýrku. 

 Když to pojmu trochu cyničtěji, není to jen prachobyčejný výplach mozku? 

 To určitě je. A to je právě ta cenná zkušenost. Snad jsme i vzdáleně ochutnali, jaké to je být vojákem v nasazení, v nějaké úplné řiti. 

 Myslíte, že se to všechno podařilo dostat i do filmu? 

 Přál bych si, aby tomu tak bylo. 

 Viděl jste předtím vůbec nějaký dobrý český válečný film? 

 Nejvíc mě oslovili Nebeští jezdci. Ten závěr na člunu! Bylo by skvělé, kdyby se Tobruk mohl tomuto filmu postavit po bok. Přál bych to hlavně režisérovi, protože to je opravdu blázen, jak má být. Tímto filmem si plní svůj klukovský sen, a já mu to závidím. On si vymyslí, že natočí film o Tobruku, a také ho natočí, zatímco já své skvělé nápady v další minutě zapomínám. Přitom moje nápady jsou samozřejmě lepší než nápady kohokoli jiného, jenom to nemůžu dokázat. 

 A jaký je váš velký sen? 

 Na tyhle věci se zdráhám odpovídat nahlas. Všiml jsem si, že všechno, co jsem si přál, se mi vždycky splnilo. Znáte film Stalker? Tam je přece taková komnata, kam když člověk vstoupí, tak se mu splní sen. A není to, co si člověk řekne, ale to, co si přeje opravdu a nejspíš nevědomě. Uvnitř. Proto tam nikdo radši ani nejde, že jo. Takže k tomu vlastně víc nechci říct. Ani ten spisovatel ve Stalkerovi, a to byl sakra nalitej, tam nevstoupil. 

 MEZI ČTYŘMA OČIMA

Dali jsme si sraz v restauraci na náměstí v Jílovém u Prahy, protože kousek odtud Robert Nebřenský bydlí. Počkali jsme, až se uvolní jeho oblíbený stůl u okna, objednali si pivo a steak s bramborem a pustili se do rozhovoru, jehož se svérázný umělec upřímně bál. Prý to totiž vůbec neumí a neví, co by národu sděloval. Nejvíce pookřál, když jsme se už mimo záznam začali bavit o kytarách, jichž je milovníkem. Nakonec jsme skončili v nedaleké dílně známého kytaráře Petra Jurkoviče, odkud nás odvolala až fotografka Petra Mášová, která si Roberta odvezla na focení do okolních luk.