Tobruk

Napsali o nás

Filmování v Tunisku

Před šedesáti lety se schylovalo k jednomu z nejznámějších angažmá československých vojáků, působících v západním odboji. Ano, jednalo se o známé boje o Tobruk. O život tehdy v Libyi přišlo čtrnáct Čechoslováků, tedy výrazně méně než na noha jiných bojištích druhé světové války. Exotické téma Tobruku ale stále přitahuje pozornost. Nedávno začal v Tunisu, sousedícím s Libyí, natáčet stejnojmenný film režisér Václav Marhoul. V jeho stopách se do severní Afriky vypravil Břetislav Tureček. 

O tom, že režisér Marhoul natáčí film o Tobruku, se ví už delší dobu. Sám filmař zdůrazňuje, že nepůjde ani tak o válečný, jako spíš o vztahový film, Nechme teď ale stranou téma snímku a podívejme se na okolnosti, za kterých vzniká, už proto, že velká část z osmdesátimilionového rozpočtu má pocházet z naší veřejné pokladny.

Natáčí se v různých lokalitách jižního Tuniska - někdy se ke znázornění tvrdého výcviku hodí písečné duny, jindy se bojové scény tvoří mezi kamením. Natáčení v Tunisku ale není bez problémů. Sice tu nevládne nevypočitatelný plukovník Kaddáfí, ale i zdejší prezidnet Zine el Abidine Ben Ali za pár týdnů oslaví dvacet let ve funkci a zdá se, že je připraven už v samotném zárodku skoncovat a jakýmikoliv známkami nesouhlasu natož odporu. Možná i s tím souvisí, že ačkoli mají čeští herci a komparsisté jen pečlivě zkontrolované atrapy zbraní, musejí je po každém natáčecím dnu odevzdat do policejní úschovy. Uniformy si mohou ponechat přes noc - ostatně členové komparzu z řad nadšených amatérských historiků druhé světové války si dovezli nádherné kousky z vlastních sbírek.

Jako naprostý laik, postižený slabostí pro vše, co je spojené s Blízkým východem, musím přiznat, že se mi natáčení moc líbí, i když zrovna v těchto dnech na Sahaře dost fouká. Zajímavé to je i tehdy, když třináct herců s celodenním běháním před kamerami skončí. Spolu s Václavem Marhoulem, lékařem Vladimírem Pecháčkem a vojenským kaplanem Pavlem Rumlem spí ve stanovém táboře, aby co nejvíc načichli atmosférou vojenského života. Režisér si od toho slibuje, že pak i na place budou působit věrohodněji.

Komparzisté to ale dovedli do důsledku. I oni si musejí po večerech dávat pozor na škorpiony a zmije, bydlí totiž v replikách historických stanů. Po vojensku mají nástupy pod československou vlajkou a nadto mezi nimi v táboře kolují kopie dobového tisku, který bojovníci u Tobruku dostávali. A to ještě mají určité výhrady. Vadí jim třeba to, že filmové vydávání rozkazů a pochodování nevypadá jako za druhé světové války, ale jako v dnešní české armádě. Smějí se tomu, že se ve filmu brousí bajonety - to prý československá jednotka u Tobruku vůbec nedělala.

Ale nakonec jsou i oni smířliví. A je dobře, že to komparzisté neberou až tak vážně. Protože když jsem se vyptával veterána skutečné bitvy o Tobruk, generála Josefa Hercze, jak na slavné souboje vzpomíná on, nechyběl v jeho devadesátileté tváři úsměv.