Tobruk

Napsali o nás

Veterán od Tobruku radí filmařům

JAK SE BOJOVALO O TOBRUK? Bojoval na třech kontinentech, poznal nacistické i komunistické věznice. Předseda liberecké Československé obce legionářské Stanislav Hnělička nyní pomáhá filmařům s dramatem o legendární bitvě o Tobruk, které se sám zúčastnil. 

Liberec - V osmnácti letech odešel z Liberce a postupně bojoval na třech kontinentech, prošel nacistickými i komunistickými věznicemi, s nespravedlností se ale nesmiřuje ani v pětaosmdesáti letech jako předseda liberecké Československé obce legionářské.

 Plukovník ve výslužbě Stanislav Hnělička se stále pere s ignorancí současného režimu, která často vidí válečné veterány jen jako ozdobu pietních aktů. Stejně jako řada jeho spolubojovníků z bitvy o Tobruk také nyní s napětím čeká, jak vyzní připravované stejnojmenné filmové drama, které s rozpočtem 80 milionů korun připravuje režisér Václav Marhoul. Veterán Hnělička je jako příslušník legendárního 11. Československého pěšího praporu - Východního přímým účastníkem bojů ze sklonku roku 1941 a tvůrci filmu pomáhá při zdokonalování historické autentičnosti filmu. 
 
* Pro někoho třeba připravovaný film bude jen akční podívanou, pro jiného třeba zase pootevřením knihy méně známé historie. Může ale posledním žijícím veteránům přinést třeba i více uznání od společnosti, která si často neuvědomuje velký přínos československých vojáků během bojů druhé světové války? 

 Film, jak jsem měl zatím možnost zjistit, není čistá autobiografie nebo přepis kroniky našich dní v Africe. Snažil jsem se ale popsat řadu situací, které jsme v Tobruku zažili, ty režisér Marhoul převzal a zasadil do svého příběhu. Charaktery postav jsou spíše smyšlené. Sám režisér mi už říkal, abych mu pak moc nenadával. Nikdo zatím neví, jak film vyzní. Věřím ale, že alespoň po historické stránce bude věrný. Režisér se mě ptal třeba i na takové detaily, jestli jsme měli v poušti toaletní papír, rostly-li tam palmy, jak vypadaly cedule upozorňující na miny nebo jakou podobu měl lvíček na našich uniformách. Je pravda, že asi řada lidí o působení československých vojáků v Libyi, kteří dokázali Tobruk uhájit, ani neví a film jim to řekne. 

* Ve středu jste se vrátil z jihozápadních Čech, které jste před dvaašedesáti lety v britské uniformě pomáhal s americkou armádou osvobozovat. Cítil jste podobné pocity jako tehdy? 

 Konkrétně jsem byl na slavnosti k ukončení války v obci Kasejovice. Ležely na demarkační linii. Tehdy jsme cítili především křivdu, protože jsme kvůli politice nemohli přijet první, dokonce mi vzali Sherman (typ amerického tanku) a přesedl jsem do britského Challengeru. Dali nám najevo, že nejsme součástí americké armády. Na ten pocit, že přijedeme osvobodit naši vlast, jsem myslel od začátku války. Tehdy ale zase někdo rozhodl o nás bez nás. V té době mi bylo dvacet tři, rodiče jsem neviděl od osmnácti a stejně jako řada mých kamarádů jsem měl o ně strach. To byl asi taky hodně silný pocit. Teď pro mě bylo největším zážitkem setkání s rodinou Ledvinových, kterou jsem tehdy poznal. Spřátelil jsem se s jejich syny. Znovu jsem viděl alespoň jednoho z bratrů, druhý už nežije. Rodina dokonce našla moji dobovou fotografii, jsem na ní zachycen v britské uniformě. Cítil jsem se tam teď dobře. 

* Útěk z Protektorátu byl tehdy jedinou možností, jak začít bojovat na straně spojenců. Jaká byla vaše cesta do britské armády? 

 Byla to velká anabaze, nejhorší byl ale útěk z Rakouska, kam jsem se schválně dostal kvůli práci, abych snáz přešel přes hranice. Podařilo se mi to na Vánoce 1940. Tři dny jsem šel přes zasněžené Alpy ve dvacetistupňovém mrazu až do Jugoslávie. To pro mě byly asi nejhorší okamžiky celé války. Ta naprostá samota, zima a hlad. Během těch tří dnů jsem nemohl spát nebo na delší dobu zastavit, jinak bych umrzl. Nikdo tehdy nevěřil, že jsem to přežil. Pak jsem se dostal do Záhřebu, odtud do Řecka a Turecka, a do Palestiny. Těch, co takhle utíkalo, bylo moc, na lodi jsem se setkal i s hercem Efou. Všichni jsme chtěli ke spojeneckým jednotkám, abychom mohli začít bojovat. Z Palestiny jsme už pak jeli do britského výcvikového tábora v egyptské Alexandrii. V květnu 1941 jsme už jeli na frontu do západní pouště na libyjskou hranici. 

* Nejslavnější působení 11. Československého pěšího praporu se váže k Němci a Italy obleženému Tobruku, který se jim ale za českého půlročního působení nepodařilo dobýt. Co byl pro vás nejsilnější zážitek? 

 Někdy se mi vrací vzpomínka na pokus Italů o útok. Předtím nás masivně ostřelovali z děl. Když ale vyrazili, spustili naši vojáci z každé pevnůstky palbu z kulometů, nebral se tehdy ohled ani na odnášené raněné. Člověk chtěl přežít, byl v hrozném stresu. Pro nás, kteří jsme odešli z Protektorátu, navíc neexistovalo zajetí, radši bychom se zastřelili. Šlo taky o rodiče, kterým by se za nás mohli doma mstít. 

* Za války a po ní jste dostal dva válečné kříže, před dvěma lety francouzský rytířský řád Čestné legie. V Československé obci legionářské se ale také snažíte protlačit důstojnější odměny pro válečné veterány nebo jejich vyznamenání. Ne vždy s úspěchem. 

 Když jsme podali návrh na vyznamenání vojáka z východní fronty za hrdinství, protože přežil dva roky v sovětském Gulagu, prezident Klaus to neschválil. Co si o tom myslet? Bohužel, peníze dnes vítězí nad morálními hodnotami, je to vidět všude. Po letech už také konečně prošlo finanční vyrovnání, ale podle mě není dostatečné. Mám navíc pocit, že se čekalo, až další veteráni umřou. Přitom řada lidí žije v nouzi, i když pomohla vybojovat svobodu. Je to křivda. Povědomí o historii má také stále méně lidí. Mám ale radost, že je tu spousta nadšenců, kteří se věnují třeba vojenské historii a ke koníčku přibírají celé rodiny. 

*** 
* Stanislav Hnělička 

Plukovník ve výslužbě, je mu 85 let, narodil se v Liberci, stále tu žije.

V 18 letech uprchl přes Jugoslávii, Řecko a Turecko do Egypta, kde se stal členem 11. Československého pěšího praporu - Východního. Vyznamenal se u Tobruku.

V Evropě po vylodění v Normandii už jako tankista osvobozoval s britskou armádou francouzský Dunkerque.

Vlastní dva válečné kříže.

Po únoru 1948 byl pronásledován.